Řecko – tragikomický seriál pro nenáročné

„Zachraňování“  tohoto státu je vynikající ilustrací toho, jak „racionální“ se Evropa stala po té, co odmítla Boha a začala se spoléhat na vlastní „rozum“.

Nenáročné je to samozřejmě jen duševně - Nova či Prima se svými nekonečnými seriály jsou proti tomu intelektuálně na úrovni -  finančně jsou scénář, režie i realizace (pro daňové poplatníky v Německu i jinde) náročné hodně…

Když řecká krize v r. 2009 začala (či možná lépe říci, když se provalila na veřejnost), činil řecký dluh jen 127% HDP. Po řízeném částečném bankrotu v r.2012 (který se jmenoval výměna dluhopisů, aby se nespustily pojistky proti bankrotu) a mnoha letech drahého „zachraňování“ vystoupal dluh na asi 170% HDP na začátku letošního roku. Poté co to Syriza „vylepšila“ na 175%, má pokračovat další „záchrana“, která i podle propočtů MMF povede k dluhu okolo 200% HDP v roce 2017. Tento vývoj suchých čísel pak byl lemován z jedné strany maratónem zasedání nejvýznamějších europolitiků, finančníků, ekonomů..., ze strany druhé pak neustálými stávkami, demonstracemi (pokud akceptujeme, že "demonstrace" zahrnuje i vypalování domů a sem tam upálení někoho, co má tu smůlu, že pracuje zrovna v bance), ba i nedávným referendem, ve kterých dávají Řekové najevo, že zachraňovat nechtějí, přesto jim zatím každá jejich politická reprezentace – včetně „radikální“ Syrizy nakonec dohodla tohoto zachraňování další kolo.

Má to logiku? Obávám se, že má, ale jinou, než by jeden na první pohled očekával.  Obvykle uváděný důvod v diskuzích, že totiž šlo o to, převést dluhy německých a francouzských bank na dluhy států EU a MMF (rozuměj na daňového poplatníka) vypadal celkem přesvědčivě do letoška, ale vzhledem k tomu, že k převodu snad skoro všeho již došlo a v trendu se nic nemění, nebude tento asi až tak podstatný.

Troufnu si tvrdit,  že hlavní důvod je více méně duchovního charakteru. Jak kdosi moudrý pravil, to, že lidé nevěří v Boha, neznamená, že nevěří v nic. Naopak to znamená, že věří kde čemu. A tomu, čemu jednou uvěří, pak věří velmi úporně a navzdory evidentním faktům. Tedy například tomu, že nějaký socializmus může přece jenom fungovat. Zatím sice žádný nefungoval dlouho, ale ten euro-, ten určitě bude. Dalším článkem víry je nespíš to, že integrace EU může jít vždy jen dopředu, nikdy ne zpět. Takže pokud snad něco regulovaného nefunguje, je třeba to zregulovat vždy více, nikdy ne méně. V krásném novém eurosvětě pak něco jako bankrot či vystoupení z eura, natož z EU není prostě možné – grexit by byl pro věřící v eurobůžka nejspíš něco jako svatokrádež. A kdo by něco takového chtěl, tak je kacíř. Ech pardon, tak je extrémista, populista, putinista či rovnou nácek. A tak se zřejmě bude „zachraňovat“, dokud bude z čeho. Respektive dokud nezačnou krachovat i jiní, na jejichž umělé držení nad vodou už peníze nebudou. Potenciálních adeptů na toto je na obzoru pochopitelně více: Itálie, Španělsko, Belgie, Francie…

Kdyby člověk nevěděl, že ty budoucí krachy se nás taky budou nakonec nějak týkat, mohla by to být i docela legrace ke sledování.