Hurá - koncem příštího roku začne konjunktura (už zase?)

Tak jsem si zase přečetl několik velice seriózních prognóz, podle kterých se HDP EU bude sice ještě asi rok propadat, ale koncem příštího roku už začne růst. HURÁ chtělo by se zavolat, kdyby...

Kdybych si tedy tak nějak matně nevzpomínal, že velmi podobné prognózy jsem četl již před rokem a před dvěma. Vždycky se v nich tvrdilo přibližně totéž. Že totiž teď je to sice horší, ale již koncem příštího roku (to jest z dnešního pohledu již roku tohoto či minulého) to bude mnohem lepší a krize pomine. Pak se ovšem prognózy „zpřesňovaly a zpřesňovaly“, až to nakonec bylo horší než před rokem. Tedy určitý rozdíl tu je, protože ono to pomalu a jistě klesá a klesá.

Optimista může říci, že to ještě není tak zlé. Má pravdu – není to tak zlé jak zlé to teprve bude. Ono se to dá velmi dobře odhadovat i bez prognostických ústavů. Zlepšení ekonomiky není fluidum, které prostě odněkud přiletí a to že krize pomine, není vůbec samozřejmé.

Samovolné odeznění krizí se skutečně dalo očekávat, dokud šlo o cyklické krize kapitalizmu způsobené nadvýrobou. Klesaly ceny, klesaly platy, nadbytečné výrobky se časem spotřebovaly, nízké platy i ceny dalších zdrojů umožnily rychlejší náběhy nových výrob, takže postupem doby začaly jít ceny zase nahoru, výroba stoupala, zájem o pracovní síly opět narůstal a bylo po krizi.

Takováto krize byla ovšem naposledy těsně po první světové válce v USA (evropské státy poničené válkou měly trochu jiné starosti, o Německu „řešící“ válečné dluhy jejich monetarizací a odsouzeného platit šílené reparace ani nemluvě). Velká hospodářská krize od konce dvacátých let již v rozporu s levicovými legendami nebyla krizí kapitalizmu, nýbrž krizí pýchy lidského rozumu, přesvědčeného, že moudrými zásahy sociálních inženýrů lze přirozeným poklesům v hospodářských cyklech předejít.

Klasická recese totiž nabíhala již roku 1924 či 25 (nepamatuji si to již přesně), ale FED ji pumpováním peněz do ekonomiky oddaloval a oddaloval, takže akcie vystoupaly až do zcela nerealistickým výšin a když pak konečně přece jen spadly, stálo to za to. I tehdy by to nemuselo skončit tak tragicky nebýt snahy jak Fedu, tak amerických politiků obou táborů to vyřešit politicky. FED přitvrdil dohled nad bankami, což by, kdyby to udělal o několik let dříve, zabránilo vzniku akciové bubliny (ale holt dříve by ukončilo konjunkturu). Teď, když byly banky v problémech, je to ovšem dorazilo, takže začaly řetězovitě bankrotovat. Prezident Hoover si zavolal velké zaměstnavatele a apeloval na ně, aby nesnižovali mzdy (což je z hlediska řešení krize skoro sabotáž), s úmyslem „ochránit americké výrobce“ pomocí cel se rozjela obchodní válka mezi USA a Evropou.

Definitivně to pak dorazil prezident Roosevelt se svým New Dealem, díky kterému se krize táhla v podstatě až do světové války, kdy ji paradoxně odstranilo rozjetí válečné výroby. Ceny akcií se vzpamatovaly až začátkem padesátých let.

Sečteno, podtrženo: Díky přesvědčení politiků o možnosti odstranění mírných krizí státními zásahy trvala tato nemírná krize přes 10 let, způsobila nástup socializmu národního (bez krize by NSDAP zvolena nebyla), následně nejstrašnější válku v dějinách a zabrání půlky Evropy ještě horším socializmem rudým.

A nyní máme krizi, která byla opět způsobena státní politikou. Lví podíl na jejím vypuknutí měla americká „antidiskriminace“ při poskytování hypoték, které byly americké banky z důvodu „antirasizmu“ poskytovat i černochům, kteří neměli na to je trvale splácet, což způsobilo realitní krizi v r. 2008. Pokles cen nemovitostí způsobil krizi bankovního sektoru, následně se politici hodni svého socialistického uvažování rozhodli zachránit banky ze státních peněz, což způsobilo tragický nárůst již tak velkého zadlužení a následné bankrotové postavení řady států. Bankrotovým postavením bych nazval situaci, kdy stát již z vlastních zdrojů není schopen dostát svým závazkům, ale „půjčky“ (rozuměj dary) jiných států vytvářejí dojem, že ještě nezkrachoval.

Současná situace je taková, že téměř žádný stát nedokázal omezit své výdaje natolik, aby jeho dluh začal klesat, hospodářský růst se snižuje, leckde již do záporu (Z větších států jsou výjimkou USA, které nyní mají růst 2,5%, žel za cenu zvýšení dluhu o víc než 8%, takže je jasné, že takhle to taky v budoucnu nepůjde). Navíc – socialistické zákonodárství zatím především v Evropě pokročilo natolik, že snížit mzdy, či alespoň „minimální mzdu“ (=zákaz pracovat za méně) na úroveň odpovídající aktuální hospodářské situaci je ve většině sektorů téměř nemožné. (Jeden příklad za všechny: Řecko již v HDP na hlavu kleslo pod úroveň Česka, což znamená, že by tam měli mít mzdy podobné jako u nás, přitom minimální mzda tam je stále v přepočtu na Kč a 1 měsíc asi 21 tisíc – nezaměstnanosti 26% se již ne základě těchto faktů nelze vůbec divit).

Kde a odkud, ptám se, by se za současné situace vzalo ono hospodářské oživení? Zdá se, že současná pohanská Evropa je schopna věřit na zázraky. Nejspíš ale jen na nějaké, co mají pocházet od boha Marxe. Proto také rostou preference levicových a zvláště ultralevicových stran (národní varianty socializmu za pravici rozhodně nepokládám).

Když to tak zbilancujeme, tak od té doby, co lidé v průběhu 18. a 19. století propadli pyšnému přesvědčení, že lidský rozum je tak dokonalý, že žádného Boha nepotřebuje, protože díky ohromnému pokroku vzdělání a vědy si lidé dokážou všechno řídit sami, jsme tu měli tyto plody osvícenství a humanizmu:

2 světové války – nejničivější v dějinách

2 strašlivé režimy, socializmus rudý a černý, nejvražednější v dějinách

2 vleklé hospodářské krize, z nichž ta druhá teprve hledá svoje dno

2 hrozivé demografické jevy – jednak čím dál tím rychlejší vymírání původních Evropanů a naopak čím dál tím rychlejší množení obyvatel tzv. nepřizpůsobivých neboli původní evropské kultuře nepřátelských

Nabízí se otázka, kolik ještě „ran egyptských“ bude většina Evropanů potřebovat než je napadne se navrátit k Bohu, díky němuž se kdysi dokázali stát nejúspěšnější civilizací v dějinách. I když, jak tak sleduji současnou diskuzi, mám dojem, že spíš Evropa dopadne jako ten farao, co ho k pokoře nepřimělo asi 7 strašlivých ran, takže ho nakonec musel Bůh utopit v Rudém moři.(Kdo nezná tento příběh, může si ho přečíst v Bibli, kniha Exodus, kapitoly 3-14.) I když vzhledem k rychle se množícím muslimům a faktu, že islám má jako kultovní barvu zelenou, bych to spíš viděl na utopení v moři zeleném.