„Věk rozumu“ aneb o novověkých pohanstvích, díl 2. - socializmus

To, že lidé přestali věřit v Boha, neznamená, že nevěří v nic. Naopak to znamená, že jsou schopni uvěřit kde čemu a kde komu. Tento seriál článků se zabývá hlavními vírami v politice posledních cca 200 let.

Ohledně socializmu panuje spousty legend a pověstí. Snad nejstrašnější je ta, že jde o realizaci křesťanských myšlenek v praxi. Přitom určitou podobnost by mohl splňovat jedině utopický socializmus některých kapitalistů, kteří se rozhodli dávat svým dělníkům mnohem více než kolik byla tržní cena práce. Většinou zkrachovali.

Politický socializmus je ovšem fakticky víra ve stát jako v toho, kdo může naplnit všechny lidské potřeby – což je vlastnost Boha. Jde tedy o moderní pohanské náboženství, jehož vztah ke skutečnému křesťanství, tj. osobnímu vztahu s Ježíšem Kristem a spoléhání se na něho, je z této podstaty konkurenční, nikoliv komplementární a také na rozdíl od skutečného Boha, který je plný lásky (agapé nikoliv eros či filia), socializmus od svého počátku není provázen ani tak láskou k chudým jako spíše závistí a nenávistí k bohatým, popřípadě ke každému, kdo má více než já.

Karel Marx, nejvýznamnější z věrozvěstů socialistického náboženství, nebyl s výjimkou krátkého období, kdy dělal redaktora jednoho levicového časopisu, nikdy nikde zaměstnán. Žil jednak z dědictví po rodičích, dělal dluhy, posléze se nechal sponzorovat svým kamarádem Engelsem. Pro jeho duchovní a duševní vývoj ale bylo významné právě to období, kdy při svém zahálčivém mladém životě peníze neměl a řešil to hlavně půjčkami od židovských lichvářů. Ti to „překvapivě“ chtěli po čase zpět i s úrokem, za což je začal nenávidět. Tuto nenávist pak postupně přenesl i na ostatní finančníky a posléze na všechny vlastníky kapitálu, čímž vznikla ona známá „třídní nenávist k vykořisťovatelům“. Měla, pravda, i své výjimky, například již zmíněného továrníka Engelse, jehož peníze Marxovi vůbec nesmrděly, naopak je od něj tvrdě vymáhal, ale to už je marxistická dialektika, stejně jako fakt, že nenáviděl Židy, ač sám byl židovského původu.

Pro další a ještě horší podrobnosti ze života zakladatele „vědeckého socializmu“ odkazuji čtenáře na knihu Paula Johnsona Intelektuálové. Zde to uvádím hlavně proto, aby bylo jasno, že hrůzy socializmu rudého či černého – či chcete-li internacionálního a nacionálního – nebyly žádným odklonem od původně krásných myšlenek o všeobecném lidském štěstí, které se zvrhly, nýbrž praktickou realizací toho, co bylo v náboženství zaopatřovacího státu přítomno od samého počátku. Ostatně jak Čeka v Rusku, tak SA v Německu začaly vraždit mnohem dříve než se jejich nadřízení vůbec dostali k moci a počet krvavých obětí, které si tyto dvě varianty socializmu vyžádaly, přečíslily počty obětí všech ostatních náboženství dohromady. Kam se na Stalina, Hitlera či Pol Pota hrabou třeba staří Aztékové, kteří svému bohu Krvežroutovi obětovali vytržením srdce z těla zaživa jenom 30 až 50 tisíc lidí ročně (viz W.H.Prescott, Dějiny dobytí Mexika, poznámka: dějiny je vhodné studovat ze starších, tj. nemultikulturních pramenů).

Současný, řekněme růžový, socializmus zatím sám vraždí jen nenarozené děti a v některých zemích i staré a nemocné (eutanazie) a není příliš schopen zabránit ve vraždění běžným lotrům (např. počet vražd v Českých zemích stoupl oproti situaci před 100 lety cca 10x (pramen)), nicméně vede celou Evropu i USA k bankrotu. Čím se aktuální krize ukončí uvidíme, ta předchozí vyústila ve druhou světovou válku a ještě větší míru socializmu. Samozřejmě je zde i možnost, že se lidé místo nějakého falešného mesiáše typu doktora Ratha obrátí k pravému Bohu, k trojjedinému Bohu Otci, Synu a Duchu svatému, díky kterému se kdysi takový malý výběžek eurazijského kontinentu stal nejúspěšnější civilizací v dějinách, ale to by byla mimořádná Boží milost. Rozhodně ovšem stojí za to se za ni modlit. Alternativou je postupný pád Evropy do bezvýznamnosti.