Znamení nové doby – (neo)marxisté nenávidějící Rusko

Rád bych přiměl pravicové antiputinisty, aby zapřemýšleli hlavou, proč se asi ve svém „antikomunistickém“ zanícení proti současnému Rusku tak výborně sejdou s Obamou, Hollandem, Barossem, Kocábem, Bursíkem, Halíkem...

(Tento článek je volným pokračováním mého předchozího, který tímto doporučuji, protože v tomto víceméně předpokládám, že ho čtenář zná.)

Nejprve zkusme, jestli si pamatujete, čím vlastně ta celozápadní hysterie proti Putinovi začala. Pokud teď říkáte, že přece tím, že „anektoval“ Krym, osvěžím vám paměť. Klíčová slova: Pussy Riot, gay paráda, olympiáda.

Pussy Riot byly vzorovým příkladem toho, jak funguje politická a mediální manipulace dnešní postkřesťanské civilizace. Mediální pohádka vyprávěla, že dívčí hudební skupina P.R. zahrála v kostele protestsong „Bohorodičko, zbav nás Putina“ a byla za to nesmyslně přísně potrestána ruskou putinovskou diktaturou. Přitom kdo si dal tu práci a zapátral trochu na netu, tak mohl zjistit, že ve skutečnosti šlo o anarchistickou skupinu, pro níž hudba je jenom jedním ze způsobů boje proti nenáviděné kapitalistické společnosti. K jejím předchozím uměleckým vystoupením patřila například hromadná soulož v muzeu či vystoupení  v supermarketu, kde si jedna z těchto umělkyň strčila před zákazníky včetně dětí mražené kuře do vagíny a takto odkráčela. To uvedené hudební vystoupení pak bylo zjevnou snahou o znesvěcení nejvýznamnějšího pravoslavného chrámu, když tam u oltáře zazpívaly píseň, ve které ono „Bohorodičko, zbav nás Putina“ byla zřejmě jedna z mála vět popěvku neobsahující žádná  sprostá slova. Ovšem dle tisku to byly pořád pronásledované svobodymilovné hudebnice. A stokrát opakovaná lež...

Další, ještě větší „světové“ (v uvozovkách proto, že jde jen o euroamerickou civilizaci, jejíž před 100 lety světovládné postavení se již po všech stránkách hodně smrsklo a dále smrskává) rozhořčení se rozhořelo, když v Rusku zakázaly pochody exhibujících homosexuálů. Homosexualita sama o sobě se přitom trestá v Číně, Vietnamu, Indii, většině Afriky, v muslimských státech..., suma sumárum asi z hlediska počtu obyvatel ve většině světa – o tom vás naše média nejspíš také neinformovala. V Rusku homosexualita jako taková trestná není, pouze její veřejná propagace. Přesto se proti „homofobovi“ Putinovi sjednotili snad všichni proletáři, ech pardon – všichni neomarxisti světa, kteří ucítili příležitost předvést svoji „toleranci“ nejetím na ruskou olympiádu. Putin ovšem nejenže neodvolal, nýbrž dokonce se dopustil projevu, ve kterém vyzdvihl rodinné hodnoty a odsoudil západní ideologii za to, že klade na stejnou morální úroveň svazek osob stejného pohlaví s mnohočetnou rodinou, stejně jako víru v Boha s vírou v Ďábla. To už si dovolil příliš.

Pravda je, že  nějakých razantnějších akcí, jako jsou třeba hospodářské sankce, které poškodí i evropské hospodářství, kvůli gay parádám, těch se levicoví politici tehdy neodvážili. Asi tušili, že to by jim voliči nemuseli skousnout. Ukrajinská krize a následná „ruská agrese“ tak přišly, no jako na zavolanou. Otázka tak zní, jestli návrh Janukovyčovi připojit Ukrajinu k EU, který nemohl skončit jinak než nějakým průšvihem  (vysvětlení viz předchozí článek), musel být nutně jen nedomyšleností.

Známé popírání svých vlastních principů kdykoliv se to hodí, které u neomarxistů uvidíte třeba v tom, že na jedné straně protěžují feministky a homosexuály a na druhé straně muslimy, kteří obě uvedené skupiny nenávidí a kde mohou i vraždí – na rozdíl od konzervativců je pro muslimy slovo sexista či homofob nikdy „nenapadne“ - se i zde projevuje stran nacionalizmu.

V EU je slovo nacionalizmus v podstatě nadávka. Každý, kdo jen vzdáleně vzpomene nějaké vlastenectví, národní cítění, žádá, aby se například přistěhovalci naučili tuzemským způsobům a jazyku je „populista, primitiv, xenofob, fašista, nácek ...“, i Putin je těmito slovy neustále častován. A na Ukrajině?

I z našeho tisku se dalo zjistit, že snad první věcí, kterou udělali Majdanisti, byl návrh zákona omezujícího používání ruštiny, i v Porošenkově návrhu nové ústavy je ukrajinština jako jediný úřední jazyk, zatímco ruština má postavení „jednoho z regionálních jazyků“ - v jihovýchodní zhruba polovině Ukrajiny má přitom za mateřštinu ruštinu většina obyvatel (nejen Rusové, ale i rusky hovořící Ukrajinci). Bývalá prezidentka Tymošenková, dříve tak oslavovaná jako výlupek vší ukrajinské demokracie a svobody, se hned po letošním převratu nechala slyšet, že „na ty Moskaly (ukrajinská nadávka pro Rusy) naházíme atomovky“.

Co se asi ve zprávách Idnesu nedočtete, nicméně dá se zjistit minimálně v ruském tisku (čímž myslím, že by si to evropští a američtí politici s jejich zástupy dobře placených poradců snad mohli taky zjistit, pokud by je tedy taky trochu zajímalo, co píše druhá strana), tak v Kyjevě až do letošního roku fungovalo jedno ruskojazyčné gymnázium a více základních škol s ruským či smíšeným vyučováním. To vše bylo po převratu zrušeno, smí se vyučovat pouze ukrajinsky, navíc byla zavedena též výchova k vlastenectví, obnášející například to, že děti musí již od první třídy deklamovat Ševčenkovy básně o zlých Moskalech. Poznámka na okraj: Ještě před rokem bych býval neřekl, jak se mi po více než třiceti letech bude zase hodit číst rusky.

A zajímavé – od všech těch apoštolů „tolerance“, „respektu k odlišnosti“, „nediskriminace“ apod. ani slůvko odsouzení.

Ano, jsou i mnozí upřímní antikomunisti, kteří se dnes staví proti Putinovi v domnění, že se jedná o postoj antikomunistický. To mi připomíná šedesátá a sedmdesátá léta minulého století, když komunisti tady strašili lidi nacisty a revanšisty ze Západního Německa, ačkoliv míra (jakéhokoliv) socializmu v tehdejším SRN byla mnohem menší než v ČSSR. Vzpomínám si, že mnoho mých starších příbuzných, kteří kdysi prožili nacistickou okupaci, tomu minimálně z části věřilo, a když se podívám do některých diskuzí na téma Němci, zvláště pak sudetští, tak mám silný dojem, že část diskutérů vnímá slovo Němec jako nacista minimálně podprahově dodnes.

Možná teď někdo namítne, čím si tedy vysvětluji, že Putina hájí tolik českých komunistů. Proti těm ostatně směřuje většina pravicových protiputinovských výpadů v diskuzích. Vysvětlení je prosté: tito soudruzi prostě (také) zaspali dobu. Myšlenkově ještě žijí v dobách Sovětského Svazu, kdy  Moskva byla Mekkou světového marxizmu a oni si zvykli schvalovat vše co v Rusku rozhodli, aniž by se obtěžovali přemýšlením. A naivnější pravičáci, kteří modernějším marxistům jejich „antikomunistické“ tažení proti Putinovi žerou i s chlupama, jim to výrazně usnadňují.

Přitom Rusko zemí marxizmu taky nebylo odjakživa. Marx byl Němec opovrhující Slovany, Engels Angličan a Lenin byl do roku 1917 pošahaným a mravně zkaženým intelektuálem, který občas napsal něco do jednoho levicového časopisu s nevelkým nákladem a skrýval se přitom v Bavorsku a Švýcarsku před ruským zatykačem. (Pokud je mi známo, tak Marx a Engels se nikdy nemuseli bát zatčení za své zločinné učení.) Nejspíš by to tak i zůstalo, nebýt války a německé vlády, která ho ve snaze za každou cenu porazit Rusko nechala převést v uzavřeném vlaku do Ruska a ještě vybavit hotovostí.

Komunistická strana Ruské federace má v dnešním 150timiliónovém Rusku 184 tisíc členů (1,2 členů na tisíc obyvatel), KSČM v 10timiliónovém Česku 51 tisíc (5,1 / tisíc), je součástí opoziční koalice Jiné Rusko, s Putinem je v dost špatných vztazích, nějaká vládní koalice s nimi, na rozdíl od Česka, rozhodně nehrozí. A to nemluvím o Komunistické straně sociální spravedlnosti na Krymu, jejíž předseda Andrej Brežněv je dnes hlasitým kritikem připojení Krymu k Rusku a „nedostatku politické soutěže“, což od vnuka Leonida Brežněva zní obzvlášť pikantně – přitom fakt existence této opoziční strany svědčí o tom, že jiné politické strany – i ty, co nesouhlasí s připojením, i ty komunistické – na Krymu existovat mohou, jen je tam jaksi skoro nikdo nevolí.

Navíc, daně fyzických osob, jejichž výši lze také pokládat za jeden ze symptomů socializmu, končí v Rusku na 13%. Srovnejte s Francií, Itálií, Německem...