Proč politici kradli, kradou a krásti budou

Jednak díky tradici komunizmu, začínajícího megaloupeží („znárodnění“) a pokračujícímu všeobecnou zlodějinou, jednak proto, že kdo lže, ten krade. A kdo říká pravdu, nebývá zvolen.

Nejprve upřesním pojem – pod kradení zde pro zjednodušení zahrnuji i přihrávání státních zakázek, zaměstnávání známých na dobře placených a zbytečných postech, korupci všeho druhu jakož i další nekalé způsoby přeměny politické moci na peníze, jak jsou u nás hojně využívány. Nechci tvrdit, že se to týká všech politiků, žel Bohu ovšem velmi význačné části těch, kteří mají tu možnost (což jsou například vždy více politici vládnoucí než opoziční bez ohledu na to, které strany jsou aktuálně vládnoucí).
Úvodem bych chtěl zejména mladším, co komunizmus nepamatují, doporučit, aby se nenechávali od bolševiků oblbovat řečmi o tom, jak za komunizmu se skoro nekradlo, to až ty privatizátoři. Nic nemůže být vzdálenějšího pravdě.
Za prvé poválečné znárodnění nejprve průmyslu a bank (to tedy ještě nedělali komunisti, nýbrž ten pan doktor, co se podle našeho parlamentu „zasloužil o stát“ - řekl bych, že o ten komunistický určitě), po roce 1948 všeho, co mělo nějakou cenu, verpánek pod zadkem chudého ševce nevyjímaje, bylo asi největší loupeží v dějinách, počítám, že i konfiskace nekatolického majetku po Bílé hoře měly výrazně menší rozsah. Snad někdejší nájezdy Avarů způsobovaly podobné škody, ale ty se týkaly jen moravských a slovenských nížin.
Následně státní a družstevní majetek (tedy de facto majetek již vlastněný lupiči) pochopitelně nevzbuzoval žádný morální respekt, v důsledku čehož se kde kdo snažil urvat domů, co se dalo. Navzdory zákonodárství, které za „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“ mělo mnohem vyšší sazby než za krádež věcí soukromých, nanosili si třeba materiál na chatu z podniku domů i lidé, kteří by kolegovi neukradli ani pětikorunu. Výše postavení soudruzi si pak často ten materiál nechali dopravit na své víkendové sídlo sobě podřízenými pracovníky v jejich pracovní době i s příslušnou stavební technikou. Ostatně všeobecně se tradovalo „kdo nekrade hodinu, okrádá svou rodinu.“
S tímto morálním dědictvím jsme tedy vstupovali do znovuvytvoření demokracie po roce 1989, kdy se začala vytvářet nová levice a „pravice“. Proč že ty uvozovky? Tak například v současné době
proti reformám se vůbec nestaví jen „socky“, jak by se snad dalo naivně očekávat - připomeňme soudce s jejich rozsudkem, že snižovat v krizi jejich platy je protiústavní, nemocniční lékaře, kteří právě v krizi, kdy v soukromém sektoru klesají platy, neváhají vydírat kvůli zvýšení svých platů, vysokoškolské pedagogy, kteří také nehodlají připustit, aby jejich zacházení s penězi někdo kontroloval, státní úředníky atd.
Odráží se to i ve vývoji preferencí – vládní strany s rétorikou „odpovědné rozpočtové politiky“ poslední volby vyhrály, ovšem jakmile začaly navrhovat konkrétní opatření, začaly jejich preference prudce klesat, což se dá přeložit jako voličský vzkaz – o odpovědné politice máte mluvit, ale ne ji dělat. A není to samozřejmě nic nového. Již někdy v roce 1993 jsem byl strašlivě otráven z politiky tehdejší „pravicové“ koalice (jejímž předsedou byl mimochodem tentýž Václav Klaus, co dnešní koalici kritizuje za nedostatek pravicovosti), která za stálé rétoriky ve stylu „utáhneme si opasky“ systematicky budovala bankovní socializmus.
Odpověď na otázku, proč tak činí a volebně na tom neprodělají (všechny pokusy vytvořit pravicovější volební možnost počínající Demokratickou unií v roce 1994, přes Konzervativní stranu, Stranu konzervativní smlouvy, Volbu pro budoucnost atp. až po poslední pokus v podobě Unie svobodných občanů vždy skončili na nezájmu voličů) jsem začal chápat, když v 2.polovině 90. let udělal někdo průzkum, ze kterého vyplynulo, že na otázku, zda by se  stát měl lidem postarat o práci a bydlení odpovědělo kladně i cca 70% (nebo dokonce 80, nejsem si jist) voličů ODS, jejíž aktuálním heslem bylo tuším  právě tehdy „napravo od nás je pouze zeď“. Že je to v totálním rozporu ti voliči slyšet samozřejmě nechtěli, proto ten výsledek oněch pravicovějších pokusů.
Rozdíl mezi levicovými a „pravicovými“ voliči je více méně jen v tom, že ti první chtějí rovnou slyšet něco ve stylu „zdroje jsou“ (česky: není problém ještě někoho obrat anebo si půjčit), zatímco ti druzí chtějí poslouchat něco o zodpovědnosti a protržnosti, zatímco fakticky bude míra socializmu i zadlužování minimálně neklesat. Pravdu nechtějí slyšet jedni ani druzí. A to jsme jen čistě v ekonomické oblasti. Tvrzení, že ekonomické fungování státu je základ, zatímco mravnost a duchovno je nadstavba (či v lidovém podání, že tím se může člověk zaobírat až když má čas, jak někdo napsal v diskuzi v mému předchozímu článku) je výmysl Karla Marxe. Ve skutečnosti je tomu obráceně. Ovšem o tohle už český volič teprve nechce slyšet, proto biblické hodnoty nemá žádná z parlamentních stran ani v marketingové nabídce.

Teoreticky si lze sice představit člověka, který voličům nalže cokoliv chtějí slyšet a jinak bude naprosto poctivý, jenže prakticky se takových lidí moc nevyskytuje. Lidové pořekadlo „kdo lže, ten krade, do pekla se hrabe“, které jsme si rádi říkávali jako děti, jen odráží dlouhodobou statistickou zkušenost. Z toho důvodu se domnívám, že pokud se nezmění duchovní situace v Česku, pak jakýkoliv program o „zásadním“ boji proti korupci apod. (naposledy VV, před tím ČSSD, ještě před tím ...) bude jen další lež, kterou nicméně voliči rádi uslyší.

Vzhledem k tomu, že nedávno se jeden vysoký evropský činitel v náhlém záchvatu upřímnosti vyjádřil v tom smyslu, že politici vědí, co je potřeba udělat, ale nevědí, jak si pak zajistit znovuzvolení, je vidět, že žít ve lži je in v celé Evropě, včetně té části, co nikdy nezažila komunizmus. Takže i Češi jsou vlastně již skutečně moderní Evropané, na což jsme se kdysi hrozně těšili. I když nevím jak kdo, já jsem si to představoval trochu jinak.