Jak dlouho ještě vydrží v Evropě demokracie?

V Evropě dnes převažuje přesvědčení, že demokracie je nejlepším způsobem vlády. Jenže při pohledu na to, jak kontinent za stálého demokratického volení zrychluje svůj pohyb k celkovému bankrotu a jiným katastrofám, o tom lze mít vážné pochybnosti.

Mnohým možná připadá samozřejmé, že demokracie je ohromná vymoženost, po které lidstvo odjakživa prahlo a nechápou, proč by se na to mělo něco měnit. Nicméně pokud se podíváme na fakta, tak zjistíme, že demokracie v provedení každý svéprávný člověk = jeden hlas je v Evropě poměrně velmi mladou záležitostí – připomeňme, že ještě v 2.polovině 19. století měl i v kolébce parlamentní demokracie, Velké Británii, volební právo jen každý sedmý muž - a mimo euroamerickou civilizaci se snad nevyskytovala nikdy a nikde, přičemž při zpětném pohledu na 20. století - dál dějiny plné demokracie skoro nikde nesahají – je odpověď na otázku, zda se kdy skutečně osvědčila, značně diskutabilní.
Například volby v Německu v roce 1932 , v ČSR v roce 1946 či ve Španělsku v roce 1936  jasně ukazují, že pyšné lidské přesvědčení, podle kterého hlas lidu = hlas Boží, je jen jedna z mnoha Ďáblových lží. Protože poslední jmenovaný případ by čtenář nemusel znát, tak připomínám, že vítězství tzv. Lidové fronty v roce 1936 otevřelo ve Španělku cestu ke komunistické totalitě, kterou se podařilo generálu Frankovi zastavit jen za pomoci armády. V Německu a Československu se žel v uvedených letech armáda k zásahu neodhodlala.
Vzhledem k tomu, že aktuálně se Evropa rychle jednak blíží k celkovému bankrotu – po Řecku, Portugalsku a Irsku již „požádalo o pomoc“ i mnohem větší Španělsko, další na řadě je Itálie, Belgie, Francie..., i Německo, které je považováno za ekonomického favorita (kohopak asi bude žádat o pomoc, až ho pomáhání zbytku eurozóny dostane také do kolen?), má dluh přes 80% HDP, - přičemž většinu voleb vyhrávají zastánci „růstu“ (v praxi růstu dluhů, tj. urychlení bankrotu), jednak narůstají i další rizika – např. přibývá tzv. nepřizpůsobivého obyvatelstva, z nichž zvláště nebezpeční jsou muslimští imigranti, kteří již i významně ovlivňují volby (Hollande by bez muslimských hlasů nevyhrál), což dále zhoršuje ekonomickou situaci, ale i snižuje bezpečnost (uprostřed „civilizované Evropy“ přibývá „no go zón“, tj. oblastí, kam se neodvažuje často ani policie, natož běžný občan) či pokračuje demografická krize, která obě uvedená rizika rovněž zvyšuje (ubývá původních obyvatel a přibývá těch, jejichž hlavním zájmem je co nejvyšší důchod a bezplatné zdravotnictví, což dále daňově zatěžuje zejména lidi ve věku, kdy mají nebo by mohli mít děti), blíží se nejspíš okamžik, kdy dosavadní uspořádání nebude dále možné. Z prostého důvodu, že na jeho pokračování nebudou peníze.
Otázka zní, co přijde potom. I když je mi jasné, že tím někomu sáhnu na posvátnou krávu, klidně přiznám, že možnost házet občas lístek do urny bych ve prospěch mravné, zodpovědné a na volebních cyklech nezávislé vlády klidně oželel. Ostatně v Božím království také není demokracie a v Bibli žádné přikázání Demokracii míti budeš nenajdete. A takový Šalamoun či Čechům bližší Karel IV. se také nedostali k moci na základě všeobecných voleb.
V Evropě je ovšem legitimita panovnických a šlechtických rodů coby skutečných vládců již natolik podlomena, že návrat tradičních dynastií již těžko připadá v úvahu. A kromě vládců typu generál Franco, Salazar či řečtí plukovníci, kteří přes všechny své mouchy určitě znamenali pro své země zlepšení, je zde také možnost typu Lenin, Enver Hodža, Gottwald či Hitler, kteří nepředstavovali zlepšení ani omylem. Všimněte si, že jednoduchým rozlišovacím znakem je, že ti druzí byli vždy nějací socialisti. A protože socializmus dnes skoro všude v Evropě triumfuje, a asi i konzervativně naladěných důstojníků nebude nadbytek, obávám se, že druhá možnost je mnohem pravděpodobnější. V o něco vzdálenější budoucnosti – ale asi ne až tak příliš vzdálené – se navíc socialistická diktatura může začít kombinovat s islámskou a kam ta vede, lze vidět na Blízkém Východě a Severní Africe, před dobytím islámem nejbohatších a nejkulturnějších oblastí světa.  
V každém případě to, k čemu se v ateisticky „osvícené“ Evropě schyluje, silně připomíná Boží tresty. Až zase uslyšíte něco o sociálních výdobytcích ve srovnání se zlým kapitalizmem 19. století,  chválení neochoty mít děti s poukazem na „přelidnění planety“, uvidíte gay parádu či nějaký podobný výkvět „tolerance“,  zkuste si přečíst třeba:
0 Běda těm, kdo říkají zlu dobro
a dobru zlo,
kdo vydávají tmu za světlo
a světlo nazývají tmou,
kdo vydávají hořkost za sladkost
a sladkost za hořkost!
Běda těm, kdo se považují za moudré,
kdo si připadají rozumně!
(Bible, Izaiáš 5, 20-23)