(d1 + d2 + ... + dn) < d1 + d2 +… + dn? aneb O federalizaci dluhů

Tak nám integrace EU na summitu zase pokročila, politici eurozóny se dohodli, „eurooptimisti“ a akciové trhy se radují. Je však k radosti důvod? Zeptal bych se i ještě víc natvrdo: Změnilo se vůbec něco podstatného?

Politici eurozóny se dohodli na podpoře „růstu“, širším využití „stabilizačního“ mechanizmu a novém nadnárodním orgánu pro regulaci bank. Uvozovky nepoužívám náhodně. Další regulace je z uvedeného to jediné, čemu skutečně věřím, že nastane.
Dalším a  asi nejvýznamnějším opatřením, které se dohodlo, je ovšem možnost katastrofálně zadlužených států čerpat finanční pomoc bez dalších úsporných opatření neboli brát si na své dluhy peníze od (o něco) méně zadlužených států aniž by řešily další růst zadluženosti.
Jižní státy tak trochu oddálí okamžiky svých bankrotů. To by byla možná skvělá zpráva, nebýt toho, že se tím naopak přibližují okamžiky bankrotů těch ostatních. To, že si dnes málokdo spojuje třeba Německo či Holandsko s bankrotem, neznamená, že se to nemůže stát. Vzhledem k tomu, že dluh SRN již dávno překročil 80%, bych naopak řekl, že pokud se nezmění nic zásadního k lepšímu, pak i tato „ekonomická lokomotiva“ nakonec zkrachovat musí, zvláště když se na ni budou přesouvat dluhy dalších a dalších vagónů, což je podstata probíhající integrace.
Nejsem nacionalista, při vzpomínce na několik osmičkových roků minulého století si o  možnosti české (ale i jiné) národní suverenity zabránit katastrofám nedělám žádné iluze,  rozbití Rakouska-Uhersku pokládám za pěknou pitomost a dokážu si představit okolnosti, za kterých bych byl pro plnou federalizaci EU. Bohužel ovšem opravdu jen představit, v reálu nenastávají.
V atmosféře „morálky“ typu Nevaž se, odvaž se či Následuj svou žízeň povýšenou na "toleranci", kdy rozlišovat (cizím slovem diskriminovat) mezi mravným a nemravným je prohlašováno za nenávist či extrémizmus, se nelze divit, že platit dluhy již dávno není integrální součást cti a že chroničtí marnotratníci jsou prohlašováni za oběti zlého kapitalizmu, hamižných bank..., na mezinárodní úrovni pak hlavně nepřejícného Německa. A za těchto okolností bych naopak integraci přibrzďoval. Ono kdyby si každý předlužený stát sám za sebe zbankrotoval, bylo by to z morálního hlediska určitě nejlepší. A co je nejmravnější, je obvykle z dlouhodobější perspektivy i ekonomicky nejvýhodnější. Kdyby se totiž již před dvěma či třemi lety nechalo zkrachovat Řecko, způsobilo by to sice tehdy určitě ekonomické turbulence, nicméně je zde jistá šance, že by ostatní státy začaly šetřit, což je to jediné, co by mohlo stávající problémy rozumně vyřešit, nikoliv pouze jejich řešení odložit.
Jenže šetření je nepopulární a dyndání dalších peněz z méně zadlužených států eurozóny podporované zástupy ekonomických „odborníků“ mumlajících něco ve stylu Bu bu bu, když nepůjčíte (česky nedáte) Řecku (Portugalsku, Španělsku, Kypru, Itálii...) další peníze, přijde na vás Lehman Brothers, zjevně (dočasně) pomáhá, tak proč by jižní státníci dělali něco jiného, že?
Integrace či federalizace může vytvořit ledacos, ale morálku ne. Stejně jako dluhy se naházením na jednu hromadu nezmenší a nezmenší. I obecně se dá říci, že spojením mnoha menších špatností nevznikne jedno velké dobro, jak si snad tvůrci soudobé integrace myslí. Jestli tedy o tom vůbec přemýšlejí.
Přitom po zkušenosti dvou děsivých válek, při kterých si Evropané ve velkém podřezávali krky, by myšlenka společného domu evropských národů dávala smysl. Jenže i tady platí:
„Nestaví-li dům Hospodin, marně se namáhají, kdo jej stavějí“(Žalm 127,1)