Třikrát větší

je průměrný plat v Rusku než na Ukrajině. Zvláštní je, že tento fakt je tak málo zmiňován nejen v tendenčních médiích, ale i proputinovskými diskutéry. Jako by separatisti či Putinovi příznivci museli mít jen ideální motivy.

http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_European_countries_by_average_wage

http://www.translationdirectory.com/articles/article2479.php

Toto jsou jen 2 nejrychleji vybrané odkazy ukazující fakt uvedený v perexu. Nyní stručný úvod do nedávné politicko-ekonomické historie těchto zemí, se kterou vás většina našich médií asi neseznámila:

Rusko za opilce Jelcina bylo v podstatě permanentně v bankrotu. Důchody a platy státních zaměstnanců se nevyplácely i dlouhé měsíce. Jedním z „populistických“ kroků Jelcina například bylo to, že před volbami si vypůjčil v cizině peníze a vyplatil zpětně důchody a platy za pár měsíců, aby ho lidé volili. Po volbách pak opět nevyplácel ani ty platy a důchody ani nesplácel zahraniční půjčky. Minimálně jednou proběhla restrukturalizace zahraničního dluhu (čti otevřený bankrot). Ke konci Jelcinovy vlády již mnozí počítali, že se Rusko rozpadne. Již byl natištěn uralský frank a další nástupnické měny.

V této situaci se dostal k moci Putin. Či spíš byl dostán. Do čela ho dosadili fakticky vládnoucí oligarchové coby koníka, na kterého se naloží vina za rozpad Ruska. Jenže koník se ukázal být liškou podšitou. Z částí oligarchů zřejmě uzavřel nějaké kompromisy (proti všem oligarchům by nepochybně nemohl vyhrát ani Ilja Muromec s Babou Jagou za zády) a ostatní zlikvidoval. K likvidaci nejspíše nebylo třeba až tak nečistých prostředků. Stačilo jen uplatnit zákony o korupci, daňových únicích apod. proti Chodorkovskému a dalším lidem, které před tím ani ve snu nenapadlo, že by pro ně mohly nějaké zákony platit. Po zlomení moci oligarchů se pak Putinovi podařilo Rusko ekonomicky nesmírně pozvednout. Nejen že se dnes důchody i platy vyplácejí, ale navíc výrazně vzrostly – dle uvedených odkazů má dnes vyšší průměrný čistý příjem nejen než Ukrajina, ale i než např. Bulharsko, Rumunsko či Maďarsko – což znamená, že když dostali důchodci a státní zaměstnanci přidáno  na  ruskou úroveň (tato informace se mihla i v Idnesu, pouze tam nebylo o kolik se jedná), tak mají už dnes více než by měli kolik let od vstupu do EU – což by jako důvod pro netouhu po přičlenění k EU mohli snad pochopit i ti největší euronadšenci. A co to asi tak znamená pro nálady v Rusku – vážně pořád věříte, že vysoká podpora Putina je manipulace? Možná tolik nečtou západní tisk, aby se dozvěděli, že Putin je zrůda, kterou je třeba nenávidět a dělají si názor na základě vlastní zkušenosti.

Na Ukrajině existující v komunistických hranicích (do Lenina byla Ukrajinou jen dnešní její západní část a to ještě ne celá) bránila řevnivost až nenávist mezi proevropským západem a proruským východem vytvoření jakékoliv efektivní vlády. Prezidenti prozápadní i provýchodní kradli ze státního a brali úplatky neustále ve velkém, jakož i většina úředníků, celníků apod.. Omezit moc oligarchů se nikdo ani nepokusil, ostatně jeden z nich – Porošenko – je dnes prezidentem. Že se za této správy nedařilo hospodářství, není samozřejmě nic překvapivého -  Ukrajina je dnes 1.-2.nejchudší zemí Evropy (dle jedné z odkazovaných tabulek má Moldávie příjem nižší, dle druhé vyšší), příjem je zde menší i než v Albánii, Gruzii či Kazachstánu.

Myslím, že kdyby zde byla šance, že z nás SRN udělá další spolkový stát s tím, že okamžitě dorovná důchody a platy státních zaměstnanců na německou úroveň, dost lidí by bylo pro. A to zde máme jazykovou bariéru a nacionální, historicky vzniklé animozity. Na východní Ukrajině přitom většina lidí má ruštinu za mateřštinu (jsou tam jak Rusové, tak rusky hovořící Ukrajinci), takže jazyková bariéra nula a historicky jde o území patřící k Rusku – Donbas přičlenil k Ukrajině Lenin, Krym Chruščov. Bylo by tedy celkem divné, kdyby nikoho na Ukrajině nenapadlo, že opětné přičlenění k Rusku by bylo prima. A ono samozřejmě napadlo už dávno. Krymský parlament schválil odtržení od Kyjeva už víckrát a strany s programem připojení k Rusku tam už dlouho vyhrávaly všechny volby; teprve letos se jim Rusko rozhodlo vyhovět a okamžité zvýšení platů na ruskou se nepřekvapivě líbilo i vojákům – pro přestup do ruské armády se jich rozhodlo přes 90%, někteří velitelé začali o podřízení se nové moci vyjednávat s činiteli krymského parlamentu ihned po onom parlamentním hlasování. Řeči o násilném připojení Krymu tedy může vést jen někdo, kdo nezná fakta anebo mu ideologická zaslepenost či zlý úmysl brání je rozumně interpretovat.

Že si podobně chtěli polepšit i Donbasani, není překvapivé. Co je zřejmě překvapilo, že se na tyto své chudé příbuzné rozhodlo Rusko více méně vybodnout. Ono už sanace Krymu znamená zřejmě citelný zásah do ruského rozpočtu, a to je Krymanů dva miliony a Rusko navíc ušetří za pronájem námořní základy od Ukrajiny, zatímco Donbasanů je milionů osm a žádnou základnu tam Rusko nemá.

Představa, že Rusko dnes posílá armádu, aby Donbas dobylo, by byla rovněž legrační, kdyby neměla tak tragické důsledky. Kdyby býval Putin chtěl, tak mohl mít Donbas bez boje mnohem dříve než dali v Kyjevě dohromady první oddíly schopné vyslání na východ. Ostatně i z nich pak mraky vojáků dezertovaly, ostatní se nechávali zajmout při první příležitosti apod., což je skutečným důvodem, proč není ukrajinská armáda schopná ta území dobýt. Mimochodem, po uzavření příměří jsem četl postesk jednoho z východních velitelů separatistů, že s výměnou zajatců mají hlavně tu potíž, že každý druhý až třetí zajatý ukrajinský voják být navrácen do Kyjeva nechce . V první řadě proto, že všichni navrácení procházejí v Kyjevě „přijímací procedurou“, kdy musejí dva až tři týdny vysvětlovat okolnosti svého pádu do zajetí. Kdyby ruská armáda skutečně překročila hranice, tak většina ukrajinských vojáků buď ihned radostně upadne do zajetí – s nadějí, že je časem angažuje Rusko za trojnásobný žold – a zbytek uteče až za Kyjev. Zbydou možná Národní garda Pravého bloku a batalion Ajdar, skládající se z nacionalistických intelektuálů, kteří to ovšem těžko vytrhnou. A to jsem ještě nehovořil o rozdílech v úrovni techniky.

Kdyby by mi někdo ještě před nedávnem, o době před dvaceti lety ani nehovořím, řekl, že se budu jednou zastávat Ruska proti Západu, myslel bych si, že se zbláznil. Jenže časy se holt mění. Zatímco Západ pokračuje v cestě pryč od kdysi západních, rozuměj křesťanských, hodnot, Rusko se zřejmě z let 1917-1989, kdy tyto hodnoty pošlapávalo strašlivým způsobem, poučilo a dnes se snaží se k nim navracet. Zatímco kdysi křesťanský Západ staví na piedestal všechny možné zvrácenosti a jejich kritiky v lepším případě jenom dehonestuje, v horším i trestně stíhá  jako nějaké fóby, někde už dokonce úřady kradou rodičům vlastní děti pod záminkou jejich zvrácené ochrany, aby je pak nechávali k adopci i zvrhlíkům a o křesťanství, na kterém vyrostla evropská civilizace, už nesměla být v evropské ústavě ani zmínka, Putin zakazuje alespoň prezentace nemravnosti, mluví o rodinných a duchovních hodnotách a nechává se vidět jak pokleká před pravoslavnými duchovními a křižuje se (stačí pohledat na youtube). I když proti pravoslaví lze mít teologické výhrady, stejně jako proti tomu, že sice mluví o rodinných hodnotách a přitom se nedávno sám rozvedl, pořád je to o několik řádů lepší než to, co předvádí většina západních politiků.

Nedávno jsem si znovu vzpomněl na poučku, kterou jsem kdysi četl v souvislosti s blízkovýchodními diktátory. Že totiž pokud míra zla, kterou se některá vláda dopouští doma, přesáhne určitou hranici, je jen otázka času, kdy začne být zlá i navenek. Už u tzv. arabského jara jsme mohli diskutovat, zda podpory či přímé zásahy proti vládcům Tuniska, Libye, Egypta či Sýrie, kteří sice nebyli ideální, nicméně byli asi jedinými, kdo mohl zabránit nástupu islamistů, byly jenom hloupé nebo i zlé. Zatvrzelé trvání na odstoupení Asada i tváří v tvář Islámskému státu Iráku a Sýrie, nastolenému „demokratickou opozicí“, vyzbrojenou Západem proti Asadovi, v situaci, kdy každému musí být jasné, že liberální protiasadovské síly v Sýrii jsou zcela marginální a Asad je jedinou silou schopnou zastavit v Sýrii IS, to už snad nemůže být pouhá hloupost ani omylem.

Dílo EU a USA na Ukrajině, kde nejprve rozdělili zemi návrhem přičlenění k EU, který je pro východ Ukrajiny nevýhodný (o všech důvodech jsem psal zde), pak podpořili nacionalistické fanatiky na Majdanu v násilném převratu proti legitimně zvolenému prezidentovi (zřejmě dle euro“logiky“, že kdo je pro vstup do EU, je demokrat a kdo do EU nechce, je extrémista) a za občanskou válku díky nim vzniklou dnes trestají Rusko – to je zřejmě další rudý květ zla, kterým rozkvetla neomarxistická „tolerance“.

Jak je vidět, uvedená poučka platí, i když uvedeným vládcem jsou politici demokraticky volení, protože nemravní lidé prostě volí nemravné vlády. Asi se lze jen modlit, aby dalších „prodemokratických“ zásahů dnešního upadlého Západu bylo co nejméně. Je zde ovšem naděje, že po dalších kolech ekonomické krize – kterou trpí prakticky jen euroamerická civilizace - na to bude čím dál tím méně peněz. Ostatně už teď jsem zvědav, kde chce EU vzít na sanaci Ukrajiny, když je jasné, že odvrácení jejího bankrotu bude stát tolik, že záchrana Řecka byl proti tomu velmi laciný špás.